Belgie k sežrání

Pobyt v Bruselu se mi nezadržitelně krátí. A jak jsem se ještě před čtnácti dny strašně těšila domů, tak ted na mě padá smutek a nostalgie. Najednou mám v práci fakt co na práci, kolegové mi přichystali moc hezké dárky na rozloučenou, má francouzština se dostala na úroven, že jsem schopná si o víkendu vyžebrat vstup do budovy Komise kvůli zapomenutým lodičkám (což je pro stážistu sakra složitá věc) a zvykla jsem si už i na to, že tu neustále prší.

Po čem belgickém se mi bude stýskat ale beze sporu nejvíc, to je jídlo. Předevčírem, vzhledem právě k tomu vytrvalému dešti, jsem dokonce při pečení brownies pro kolegy vymyslela teorii, že je to vlastně logické, že má Belgie tak dobré pivo, čokoládu, vafle, pralinky, guláš, mořské potvory, croissanty atd. Země, kde prší 183 dní v roce (tedy každý druhý den), je ideální místo pro kuchařské nadšence. Chce se vám postávat u plotny, když je venku krásně?  Mně tedy ne. Ale když je červenec, venku 13 stupňů, déšť a vítr, je pečení a vaření ideální činnost. Protože pořádný guláš s pořádnými hranolkami, zapitý trapistickým pivem, nebo káva podávaná s teplou vaflí či v doprovodu pralinky, vám den projasní, i kdyby venku trakaře padaly. Lepší než vitamin D (který tu ve velkém pojídají přistěhovalci z jihu.)

Vzhledem k tomu, že deštivé počasí se nevyhýbá ani Česku, rozhodla jsem se obstarat si vaflovač (autentičtější vzpomínku na Brusel bych beztak nevymyslela, leda ještě friťák by mohl vaflovači konkurovat ) a naučit se ty úžasné gaufres připravovat svépomocí.

Do noty mi navíc kápnul i web http://www.kucharkaprodceru.cz/, kde momentálně probíhá soutěž o snídaňovou kuchařku a soutěžní recept je, jaká to náhoda, na bruselské vafle. Rozžhavila jsem tedy svůj nový vaflovač, jehož získání zas v předešlých dnech rozžhavilo mě (prostě s belgickým vaflovačem musí být belgické problémy, no way) a výsledek vidíte zde (jsou jen pocukrované, protože tak je Belgičani jedí nejčastěji, verze se šlehačkou, jahodami, čokoládou a bůhvíčím vším dalším je zasvěcenými přezdívána jako „silly tourist version“):

Až se mě tedy sychravá zima zeptá, co jsem dělala v létě, budu moci říct, zalezlá u kamen s teplým zákuskem: „Naučila se pravé bruselské vafle!“ A nejen to.

Kromě vaflí jsem se totiž naučila připravit i belgický guláš, jelito s jablečnou omáčkou, slávkovou polévku, krevety, teoreticky zvládám i přípravu jejich hranolek a čokoládové pěny (kterou budu muset také co nejdřív vyzkoušet). Takže ač se můj odjezd nezvratně blíží, nemusím truchlit, protože si budu moct Belgii „udělat“ i v Čechách!

A ano, tušíte správně. Každý můj zahraniční pobyt na mě zanechal nezvratné stopy. A tento bruselský mimo jiné v tom, že jsem se naučila vařit.

P.S. Ne že ke mně, až se vrátím, budete chodit na návštěvy jen kvůli vaflím! I když, jestli přijdete i kvůli popovídání si se mnou, ráda vám je udělám 🙂

P.P.S. Díky výše zmiňovanému webu jsem si taky konečně ujasnila rozdíl mezi lutyšskými a bruselskými vaflemi. Doteď jsem si myslela, že je to přesně obráceně. Bylo to pro mě stejně šokující, jako když jsem někdy v 7. třídě zjistila, že Vítkovice nejsou u Litvínova…

 

 

Belgie pro pokročilé

Nedávno k nám přijeli na návštěvu naši liberečtí kamarádi, kteří ovšem nebyli v Bruselu poprvé – hostili jsme je tu totiž již loni, kdy jsem si krátila letní chvilky psaním bakalářky u Kuby v Belgii a návštěva pro mě znamenalo dobrý důvod k tomu, abych si od toho spisování dala chvíli pauzu.

Protože již tedy za sebou měli klasické kolečko Atomium, Bruggy, čurající chlapeček, rozhodli jsme se jim ukázat skrytá tajemství Belgie se všemi náležitostmi.

Nejprve jsme je poslali do továrny na čokoládu Neuhaus, kde se stejně jako všechny předešlé návštěvy přejedli a domů přišli s dvěma kilogrami pralinek (když ono je to tam tak výhodné) a nezapomenutelnými zážitky.

Druhý den jsme se rozhodli, že pojedem na cyklovýlet kolem Oostende. O absurditách, které předcházely rezervaci kol v půjčovně se rozepisovat nebudu, snad stačí, když napíšu, že mi to zabralo dva dny a stálo mě to pět telefonátů. Což je pořád ještě lepší než minule, kdy jsem telefonovala také dva dny, ale ovšem i s využitím holandštiny (prostě němčina s přichrochtnutím, ale co naplat, když na otázku „dujůspíkingliš, parlévů francé, šprechenzí dojtč“ byla vždy jasná odpověď: No!). A tak jsme vyrazili.

V Oostende jsme vyfasovali kola, ale ještě než jsme se stačili rozjet, zlákala skupinu nabídka mořských potvor v pouličním stánku. A tak jsme si každý koupil nějakou tu delikatesu, já smažené sepiové kroužky. Jako mělo nás varovat, že všichni ostatní lidé konzumovali svůj pokrm pěkně pod plachtou stánku. A pak taky to, že těch racků tam bylo fakt hodně. Nebo že Pavel říkal, že z těch racků má docela respekt. Jenže když já si myslela, že je to jen taková menší neškodná husa. Jo! Neškodná husa! Jen jsme vyšli z „prodejny“, slétly se na nás (zejména na mě) ty „neškodné husy“ ze všech stran, křičeli jak pominutí a než jsem se nadála, seděl mi pětikilový racek na hlavě a snažil se urvat si sépiový kroužek pro sebe. A myslíte, že mi přišel Kuba na pomoc? Kdepak, chránil si svoje krabí tyčinky!

 

Pak jsme na sedli na bicykly a jeli jsme nejdřív při moři, pak různými vesničkami a v jednom takovém přímořském městečku jsme si dali kávu a cecemel a seznámili se s belgickým číšníkem, který chodil pařit do pražské Radosti.

Po vrácení kol do půjčovny jsme se rozhodli, že se nevrátíme do Bruselu rovnou, ale stavíme se ještě v Ghentu na večeři. Z první hospody nás vyhodili. A mě už ani nepřekvapilo, když spustili to svoje oblíbené „Kdo vám dovolil si sem sednout???“ Z druhé hospody nás sice nevyhodili, ale nejprve nám oznámili, že nemají to, co jsme si objednali a pak nám místo dvou kafí přinesli tři. S takovým tím pohledem „No já si tři kafe nevymyslel, ale hádat se mi s nima zrovna nechce“. A zaplatili jsme a mohli jsme jít na tramvaj, která nás měla dovézt na nádraží. Nejdřív mi automat na lístky sežral Euro, protože zrovna nevracel. Pak jedna tramvaj nejela a druhou zrušili. V čehož důsledku jsme šli pěšky, lístky nevyužili a vlak nám ujel. A tak jsme čekali na poslední noční vlak do Bruselu. Když v tom začalo naskakovat na tabuli 5 minut, 10 minut, 20 minut, 30 minut zpoždění. A pak tabule zčernala a přiběhla zřízenkyně, že se rozbila mašina. Pojedeme náhradním vlakem. Po další čtvrthodině přistavili náhradní vlak, my klesli vyčerpaní do sedaček a jen tiše doufali, že další zádrhel už nenastane. Nastal. Během pěti minut přiběhla průvodčí. „V kolik hodin jste vyjeli z Oostende? Jaktože jste v Ghentu přerušili jízdu? Zaplatíte doplatek nebo mám volat policii?“ What the hell? Mají víc jak hodinu zpoždění a chtějí po mně doplatek?? Že jsem přerušila jízdu v Ghentu? A nemusela bych ji tam kvůli rozbité mašině přerušit tak jako tak?

Ještě že nás pak cestou domů v nočním Bruselu nikdo nepřepadl, protože to už by byla úplná třešinka na dortu.

V neděli jsme se tedy pořádně vyspali a rozhodli jsme se, že půjdeme plavat. V Bruselu musíte mít ale do bazénu koupací čepici. Naštěstí mají u bazénu automat, kde se dají čepice koupit. Přišli jsme na plovárnu, koupili lístek a Janča s Pavlem si šli do automatu koupit koupací čepici. Pavel vhodil dvoueuro a nic se nedělo. Automat nefunguje. Jdeme za prodavačkou lístků,jestli by nám nemohla čepici prodat ona. Ne, nemohla, ale plavčíci vám půjčí. „Mohla bych Vás poprosit o dvě čepice?“ „Ne, došly“ „Takže…??!“ „Hmmm, ehmmm, hmmm, dneska to půjde výjimečně bez nich.“ Uff. Naše dvě čepice si nasadím já s Jančou, kluci budou tedy plavat bez nich. Vlezeme do bazénu, když v tom k nám připlave Belgičan ukazujíc si na hlavu: „Vy nemáte čepice!!! C’est impossible!!!“ Naprosto profesionálně mu francouzsky odvětím „Aujourdui c’est cava, il a dit“ a ukazuju na plavčíka. Belgičanovi má odpověď nestačí, doplave k plavčíkovi a hlásí mu, ukazujíc na nás: Oni nemají čepice!!! To není možné!!!“ A tak mu plavčík zopakuje: „C’est ca va aujurdhui“.

Po hodině v bazénu vylezeme a jdeme se osprchovat. Ženy mají sprchy na jedné straně bazénu, muži na druhé, zacloněné je to „mléčným“ sklem a při sprchování vám čouhají nohy a hlava a koukáte při tom na sprchy opačného pohlaví. My s Jančou dostaneme od jedné paní vynadáno, že nám to sprchování moc trvá. Jenže aby nám to netrvalo, když se už asi pět minut snažím dělat na Jakuba posunky, ať si proboha ty plavky zase nandá, že to mléčné sklo, není vůbec tak mléčné, jak se zdá, přičemž on moje posunky vůbec nechápe a akorát mi zamává nazpátek. A když si konečně plavky nandá, a já přestanu trnout, že na něj ješto někdo vlítne, že tam ohrožuje mravnost mládeže, tak si je pro změnu sundá Pavel…

Den završíme obědem u Afričanů, kávou u Etiopanů a relaxem doma. Belgické dobrodružství pak pro naše kamarády končí zpoždněným letem do Prahy a mě začíná bolet zub… a tak mi začíná dobrodružství další, tentokráte na téma „zubní péče a rumunští zubaři v Bruselu“… A upřímně. Asi jsem docela ráda, že mi do zubu vrtá Rumun a nikoliv Belgičan…

Hezké prázdniny vám všem!

Smile, you are in Morocco!

Brusel má jednu skvělou výhodu. Vzhledem k tomu, že tu žijí statisíce cizinců, kteří chtějí čas od času létat domů, operuje tu spousta lowcostových aerolinek, které vás za pár Euro dopraví v podstatě kamkoliv po Evropě a některé i dál. A protože jsme měli od čtvrtka volno, rozhodli jsme se s Kubou, že se vypravíme na pět dní do Maroka. Do exotického arabského světa.

Půjčili jsme si knižního průvodce, zamluvili ubytování, koupili léky na střevní potíže a krémy na opalování s vysokým faktorem, nacpali všechno do baťůžků a mohli jsme vyrazit. Náš itinerář byl jasný: Rabat-Marrakéš-Casablanca-Fes-Rabat.

První kulturní šok nastal již v Rabatu, kdy jsme se šli po ubytování v riadu projít k nedaleké pevnosti. Za její bránou se na nás přilepil Marokánec, ať jdeme s ním, že nám ukáže cestu, kudy dojít k zahradám. Asi po padesáti metrech nám došlo, že se bude jednat o tzv. „samozvaného průvodce“, který se nejdřív tváří, že pomáhání turistům je jeho velká životní radost, ale ve chvíli, kdy se s ním budete chtít rozloučit, tak po vás bude chtít nemalou peněžní odměnu. Zbavit se ho nám dalo celkem práci, ale vlastně to pro nás bylo dobré cvičení do dalších (a v tomto ohledu horších) měst – Marrakéše a Fesu.

Druhý den jsme se vlakem přesunuli do Marrakéše. Cestování vlakem je v Maroku asi ten nejsnazší způsob, jak se přepravit mezi většími městy, a byť vlaky nejsou úplně nejnovější, jsou pohodlné a celkem rychlé (pokud tedy zrovna těsně před vaší cílovou stanicí nedojde proud, což je dost nepříjemné i proto, že zároveň s tím přestane fungovat klimatizace). Navíc i koukání z okénka je zážitek, obzvlášť čím více na jihu jste.

No a Marrakéš – tam už z kulturního šoku nevyjdete. Všude jsou mopedy a na nich aspoň tři pasažéři. V medině se ztratíte během prvních pěti minut. Co krok, to pět odchytávačů. Na trhu se snoubí smrad a vůně, bída a radost. Pořídit tam můžete cokoliv. Slepici vám ještě živou zváží, zakroutí jí krkem, hodí do odpéřovače a naporcují. Když nechcete slepici, můžete si pořídit králíka, koroptev, rybu nebo třeba želvu. Když popojdete dál, přijdete na hlavní náměstí, kde za dvanáct korun dostanete sklenici čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, můžete se projít s opicí na vodítku nebo pozorovat krotitele hadů. A pak se zase vnořit do uzounkých uliček mediny a odolávat nabídkám prodejců, abyste si koupili papuče, lampy, kabelky, vonné tyčinky, anebo neodolat a nechat se mámit jejich předváděním krémů a vůní a pak dlouze smlouvat o ceně. Marrakéš je jednoznačně město, které stojí za to vidět.

Trochu jiné dojmy jsme měli z Casablancy. V Marrakéši byla i přes zjevnou chudobu mnoha lidí patrná radost ze života. V Casablance jsme měli spíš depresivní dojem. Zašlá sláva francouzského kolonialismu, bída a špína na každém kroku, uprostřed města chudinské chatrče, čichači toluenu na ulicích. Hassanova mešita je krásná a pohled od ní na Atlantik je fascinující, ale ulevilo se nám, když jsme druhý den Casablancu opouštěli.

U Fesu jsme váhali, jestli do něj vůbec jet. Naštěstí jsme se rozhodli, že ano. A z mého pohledu to byl hřeb naší dovolené. Nové město je příjemné, vzdušné, zelené. No a medina, to je něco! Tam se ztratíte hned během prvních dvaceti metrů, takže jsme museli opět využít služeb „průvodce“. V riadu jsme pak ale dostali od domácího typ, že město poměrně nedávno označilo hlavní turistické trasy medinou, a když je budeme sledovat, neměli bychom se ztratit. A tak jsme chodili po šipečkách, nakukovali do jednotlivých dílen řemeslníků, uhýbali naloženým koním a oslům (ve Fesu mají i popelářské osly!), nechali se barvíři provést po jejich působišti (takové dávky čpavku jsem v životě necejtila – jeho původem jsou výtrusy holubů, které se při barvení používají), vylezli jsme na hradby nad město, odkud je krásný výhled, nechali se uhnat do pouliční restaurace, kde jsme si vychutnali tajine, jinde mezi místními popili mátový čaj a taky kafe a odpovídali na „Bon jour“ malým holčičkám, kterým jsem se evidentně líbila. Po setmění jsme se ale opět kousek od našeho riadu ztratili (kdo jste ve Fesu nebyl, tak si představte ohromný labyrint se spoustou slepých uliček a bez jediného záchytného bodu, kdo jste ve Fesu byl, tak víte, o čem mluvím) a museli se nechat místním (údajným) správcem čtvrti nasměrovat. Naštěstí to byl starší děda, a tak jsme mu mohli, po vřelém poděkování, svižným krokem zavčasu utéct.

A druhý den, po tradiční snídani palačinky, chleba, marmeláda, med, máslo, jogurt, pomerančový džus a kafe jsme se vydali zpět do bodu A, tedy do Rabatu, kde jsme navštívili nablýskané královské mauzoleum, nakoupili tajine hrnce, abychom si i po příjezdu do Bruselu mohli dopřávat marocké speciality, naposledy si dali výbornou pomerančovou šťávu a černé marocké třešně a pak hurá na letiště a do Belgie.

Během cesty domů jsem pak přemýšlela, jak bych Maroko charakterizovala. Byla jsem tam jen pár dní a možná se pletu, ale po celou dobu jsem měla dojem, že Maročani vyznávají heslo „Žij a nech žít.“ Že autobus zastaví uprostřed silnice a řidič vyběhne pokecat s kolegou? No a co, však se ostatní auta můžou vyhnout. Že některé ženy chodí zahalené od hlavy po paty a jiné mají piditílko? To je přece každého věc. Že v knihkupectví sedí u kasy potulná kočka, která si drbe blechy? A komu to vadí? Prostě, jak nám řekl jeden samozvaný průvodce, když jsme ho už celkem naštvaně odbyli: „Smile, you are in Morocco!“

P.S. A zjistila jsem, že moje francouzština už docela na základní domluvení se stačí. Bydlet v Maroku a nikoliv v Bruselu, byla bych za těch pět měsíců celkem fluent. Tím chci nazančit, abyste nepočítali s tím, že Maročani ovládají na nějaké vysoké úrovni angličtinu. Zato francouzština je jejich druhý mateřský jazyk.

P.P.S. A živočišné uhlí zůstalo pěkně nenačaté v baťohu. Uf. I přesto, že jsme ke konci už na spoustu preventivních opatření rezignovali.

P.P.P.S. Tajný tip pro všechny, kteří se do Maroka chystají – až budete potřebovat s něčím poradit, ptejte se arabských žen. I přes jistou distingovanost, která z nich díky jejich šátku a dlouhému oděvu vyzařuje, jsou velice milé, ochotné a za radu nic nechtějí!

Pomozte mi volit!

Vždycky chodím volit. Neztotožňuju se s názorem „stejně to nemá cenu, všechno je to jedna a ta samá pakáž, můj hlas nic nezmění“ apod. Volby jsou jedinečná příležitost, jak vyjádřit svůj názor, i když je váš volební lístek jen malým zrnkem písku v moři. Taky je to jedinečná příležitost jít do volební místnosti, kde dost možná potkáte staré známé z ulice, a můžete tak pokecat o životě, což se vám při sezení doma samozřejmě nestane. Navíc sledování výsledků je kolikrát o dost napínavější než hokej – a pokud jste sami volili, je to o to víc dechberoucí záležitost.

Bohužel, volby do Evropského parlamentu vždycky (podruhé) propásnu. Před čtyřmi lety jsem byla na Erasmu v Německu, teď jsem na stáži v Belgii. A ČR se bohužel řadí mezi ty čtyři země, které neumožňují volit kandidáty své vlastní země ze zahraničí. A tak mi s tou volbou musíte pomoci vy.

Než si řeknete propánajána, ale ty evropské volby jsou fakt k ničemu a volit nejdu, čert nám byl EU dlužnej, vzpomeňte si na věci, které existují právě díky EU. A které jsou neskutečně fajn. Za všechny jmenujme například Erasmus nebo možnost kdykoliv se sbalit a jít pracovat jinam (což mě vzhledem k politickému vývoji u nás někdy dost uklidňuje). Taky je docela dobré mít na paměti, že spousta „hříchů“, které se svalují na EU vůbec nejsou pravda a jsou to jen smyšlenky a/nebo neznalost některých politiků či novinářů, a mnoho paskvilních nařízení taky vůbec nepochází z Bruselu, nýbrž jejich autory jsou domácí „odborníci“ a akorát se k tomu raději moc nehlásí. Navíc my Češi občas rádi podléháme pocitu ublíženosti a je pro nás úlevné si říct „to ne my, to oni“.

Nechci tu agitovat za konkrétní kandidáty. To nechám na vás. Než ale svůj lístek někomu dáte, promyslete prosím pár věcí.

Neohání se ta strana jen nerealizovatelnými, populistickými sliby? Nebrnká na nejnižší pudy člověka, jako je závist, xenofobie, rasismus? Není daná strana proslulá tím, jak překrucuje fakta a lže? Myslím si, že daný kandidát je schopný, zásadový a slušný? Neřadí se k těm, kteří se chovají podle hesla „kam vítr, tam plášť“?

A až to zodpovědně promyslíte, tak zvolte. Může se stát, že nás náš kandidát zklame. Ale tím, že volíte, ukážete, že jste ochotní vzít na sebe kousek zodpovědnosti za svou budoucnost. A to je nesmírně cenné.

A jeden citát na závěr (který dle mého neplatí jen pro hlasy „natruc“, ale i pro ty, kteří „natruc“ nejdou volit): Stewart Lee: „People say they’re going to vote for XYZ as a protest vote. That’s like shitting on your hotel bed to protest bad service, and then having to sleep in it.“

 

P.S. Někde na dvoře mi tu k tomu psaní hraje už asi hodinu funebrácká dechovka přecházející do vojenských pochodů. Myslím, že je to ideální pozadí k vytváření příspěvku o volbách  – a trochu méně příhodná kulisa k usínání.

 

Jak si mě Brusel získal

Onehdá jsem byla naštvaná na celý svět. Na sebe, že jsem se pouštěla do studia druhého magistra a teď musím řešit spoustu věcí, které bych jinak řešit nemusela, na Jakuba, že musí po obědě spát, na naši domácí, že pořád něco slibuje, ale skutek utek, na pračku, že zase nepere a na internet, že zase nejde, na počasí, protože pořád prší, na nádobí, protože se musí mýt… a abych neexplodovala jako papiňák, rozhodla jsem se jít si provětrat hlavu ven.

Neměla jsem plán, kam půjdu, a tak jsem vždycky na rohu ulice zabočila zrovna tam, kam se mi chtělo. Šla jsem parkem Egmont, který je nenápadně skrytý mezi činžovními domy, a viděla jsem hrát si děti kolem sochy Petera Pana. Pokračovala jsem dál starobylou ulicí, až jsem se náhodou ocitla u justičního paláce a měla výhled na celý Brusel, který byl takhle navečer a po dešti v romantickém oparu a Atomium se na dálku lesklo tak nějak kamarádštěji, než obvykle. Sešla jsem dolů, do čtvrti Marolles a toulala se mezi designovými obchody a arabskými krámky. Náhodou jsem objevila budovu mateřské školky – první budovu architekta Victora Horty postavenou ve stylu art nouveau. Potkala jsem paní s tlustým psem a taky pejska koukajícího zpoza opony zavřeného baru.

Pak jsem zabočila doleva a ulicí plnou vetešnictví, antiků a nábytku, jsem kolem kostela Notre-Dame de la Chapelle pokračovala nahoru do kopce na Sablon. Tady právě zavíraly všechny ty úžasné kavárny a galerie, a tak jsem vyšlapovala úzkými a mnou až nyní objevenými uličkami, kde jsem si snad poprvé řekla: Brusel je krásný. Brusel umí být krásný.

U kostela svatého Jakuba jsem si pak ještě koupila teplou vafli a vracela se právě končícím irisfestivalem kolem královského paláce domů. Bylo půl sedmé večer a já jsem se rozhodla, že budu muset na tyhle nedělní toulky chodit častěji. Zjistila jsem totiž, že Brusel umí být i romantický, nostalgický, klidný, plný pohody… A pak… mám ráda ty jejich vafle.

P.S. Při těchto svých toulkách nefotím. Raději otáčím hlavu nahoru, abych viděla štíty domů, opírám se o zábradlí a zasněně obdivuji výhledy, nebo držím v obou rukou gaufre de Liege a na focení ani nevzdychnu. Fotky tedy zase příště.

 

Netherlands, baby

Asi jste si všimli, že jsem teď měla delší dobu odmlku. Ale nebojte, nebylo to tím, že bych měla málo zážitků. Jen jsem pořád nevěděla, jak je uchopit.

Napsat o mém „českém šoku“, když jsem o Velikonocích viděla všechny ty české ženy v typickém stejnokroji softshellka-džíny-kecky-lesklá kabelka? To se mi vlastně ani nechce. Nebo o zážitcích spojených s návštěvou mých rodičů v Bruselu? Vracečka v pět hodin ráno ze Spořilova zpět do Kolína kvůli zapomenutým dokladům slibovala šťavnatý týden, ale nakonec jsme zjistili, že i byt o výměře 20 metrů čtverečních může skýtat při dobré logistice a dostatku tolerance docela snadno útočistě i pro dvě generace.

Nejoblíbenější rejdiště mých rodičů – blešák!

Takže jsem se nakonec rozhodla Belgii ve svém blogu protentokrát opustit a povyprávět vám o svém třídenním výletu do Nizozemí.

Spousta tulipánových polí už odkvetla, ale pár jsme jich ještě stihli

Původní plán byl strávit dva dny v Amsterdamu a jeden den v Keukenhofu, největší tulipánové zahradě světa. Jenže. Cenově dostupné ubytování bylo v Amsterdamu beznadějně obsazené, a tak jsme se rozhodli přespat první den v Rotterdamu. Což zpětně hodnotím jako šťastné řešení, protože Rotterdam za návštěvu rozhodně stojí, i když to není úplně typické holandské město.

 

Druhý zádrhel přišel těsně před naším odjezdem, a sice na bruselském hlavním nádraží. Prvního května,devět hodin, začátek prodlouženého víkendu a co myslíte? Fungují dvě přepážky, u každé fronta o dvaceti lidech (nepřeháním), přičemž na internetu lístek do ciziny koupit nešel a v automatu taky ne… no, stihli jsme to, i když vlak přijel právě ve chvíli, kdy jsme doběhli k nástupišti.

A pak, když jsme přejeli hranice, jsem se musela začít ptát PROČ? Proč musí evropské instituce sídlit v Bruselu (a já s nimi) a nikoliv někde v Rotterdamu nebo Amsterdamu?

První, co vás po příjezdu do NL praští do očí, je svěžest. Všude vodní kanály, pastviny, pole, větrné mlýny, lodě… Druhá věc, na kterou jen užasle koukáte, je vstřícnost lidí. Fešní řidiči autobusu klidně a s úsměvem odpovídají na nekonečné nejapné otázky japonského turisty a jeho desetičlenné skupinky. Omluví se vám, když jim strkáte papírovou bankovu, že nemají na rozměnění (ze své mnohaleté zkušenosti dojíždějící na lince Velim-Kolín vím, že tohle vážně není samozřejmost). Na nádraží na vás charismatičtí padesátníci na informacích spiklenecky mrknout a vůbec se netváří, že jste otravný hmyz (tak jako v Belgii…a tak jako v Čechách).

Je mi jasné, že kdybych tam žila déle, nějaké ty chyby na nich taky najdu (jako např. to, že v Rotterdamu zavírají obchody v šest a ani v jedné obuvi-a že jich tam je!- jsem nenašla mé vysněné sandály, stejně tak ty sexuální pracovnice v Amsterdamu, které se od mé poslední návštěvy v NL snad ještě nějak rozšířily, mi pak ke konci dne už solidně lezly na nervy). Ale faktem je, že i všichni moji kolegové, kterým jsem řekla, že jedu na pár dní do Holandska, mi odpověděli: „Do Holandska? Tam to mám strašně rád/a. Ty lidi jsou tak jiní než tady…“

Navíc jsem tam objevila dvě výborné pochutiny (a ne, space cookies teď nemám na mysli, o těch později). Tou první je sleď v housce. Prostě jako si u nás na Václaváku dáte párek v rohlíku, tak stejně tak si asi za tři Eura můžete na každém rohu v Amsterdamu koupit rybu v housce. Je čerstvá, je výborná a jsou na ni fronty. Druhou delikatesou jsou poffertjes. Takové minilívanečky, podávané s máslem a práškovým cukrem…hmmm…mňam!

Poffertjes

 

 

No a space cookies, alias koláčky s marihuanou… Kdo mě znáte, tak víte, jaký mám k těmhle věcem postoj. Radši s tím moc nekoketovat, neboť nevíte, co to s vámi udělá. Takže, nekoketujte s tím ani v Amsterdamu. A nekoketujte ani s těmi zelenými lízátky za Euro. Může to začít účinkovat klidně až po třech hodinách a místo halucinace létajících fialových draků taky můžete skončit tak, že budete fialoví leda tak vy a lítat budete akorát tak celou noc na záchod.

(Poznámka pro maminku: já to nejedla…)

 

 

Vítejte v Belgii!

This gallery contains 15 photos.

Hned v prvním příspěvku jsem vám slibovala, že vám napíšu něco o mých výletech, stáži, normálním životě v Bruselu. Takže – Voilá! První věc, na kterou si po příjezdu do Belgie musíte zvyknout, je takzvaná belgická logika. Dá se vyjádřit … Celý příspěvek →

Válečná zóna Brusel

Celý předminulý týden jsem v kanceláři skoro nevětrala, protože neustálé policejní houkačky houkající přímo pod mými okny mě iritovaly ještě o něco víc, než těžký vzduch v místnosti. Když pak zasedání Rady skončilo a všechny ty baronky Ashtonové a další se přesunuli zase někam jinam, těšila jsem se, že bude chvíli klid. Jenže opak byl pravdou. Brusel se začal chystat na první návštěvu Baracka Obamy v historii. A tak jsme byli zásobovaní novinkami o tom, které ulice budou neprůchozí, přičemž jejich seznam se neustále měnil a rozšiřoval. Od úterý večer nám nad hlavami neustále kroužil vrtulník, ti z nás, kteří bydlí v Evropské čtvrti, si přítomnost helikoptéry nad hlavou užívali i celou noc. Z ulic byly odstraněny odpadkové koše, stojany na kola byly omotány policejní páskou, ulice byly zabarikádovány policejními dodávkami, občas byl k vidění policejní transportér. Do práce jsem se dostala jen taktak, pět minut po mém příchodu se budova i celé přilehlé okolí uzavřelo a nikdo nesměl ani dovnitř, ani ven.

Celé osazenstvo budovy se pak nahrnulo do přízemí, kde prosklenými stěnami pozorovalo kolonu limuzín, obrněných dodávek a vozů se snajpry v kufru. Snažili jsme se odhadnout, ve kterém z aut sedí Obama, někteří dokonce tvrdili, že jim zamával, ale to byla spíš jejich velká fantazie.

A pak Obama odjel do Vatikánu a já (opět) doufala, že příští týden už tedy doopravdy bude klid. Jenže. V pátek mi přišel hromadný email s přílohou, ve které se psalo, že následující týden přijede čínský prezident, pak taky proběhne v Bruselu EU-Africa summit, přijedou afričtí prezidenti, proběhne tu 14 demonstrací, přičemž na tu závěrečnou se sjedou 900 autobusy odboráři z celé Evropy a bude tu demonstrovat zhruba 50.000 lidí.

Takže protitankové zábrany ve městě zůstaly, omezení v dopravě taky, vrtulníky nad hlavou a houkající a pískající policisté jakbysmet. Stejně tak zůstal i můj tik v oku. V neděli jsem musela jít na nádraží oklikou, protože kolem královského paláce to nešlo, neb tam davy číňanů vítaly svého vůdce. Ve čtvrtek jsem viděla v limuzíně afrického papaláše . V pátek jsem se probudila a divila jsem se, že vrtulník není slyšet. No, byl to klid před bouří. Když jsem pak v poledne odcházela na oběd, akorát vrátní zamykali vchod do budovy a vřava demonstrantů byla asi 50 metrů od dveří. Řeknu vám, docela jsem na ten oběd pelášila. Demonstranti totiž neustále odpalovali nějaké dělbuchy, světlice, ve vzduchu kroužilo hned několik vrtulníků, na ulicích byli těžkooděnci. Když jsem se pak trošku v bočních uličkách zamotala a ptala se policisty na nejkratší cestu do hlavního sídla Komise, máchnul rukou ve směru kam mám jít a několikrát mi starostlivě a nálehavě zopakoval :“Ale rychle, rychle!!!“ Když jsem pak byla v cíli, dost se mi ulevilo.

Kolega mi pak říkal, že když minule demonstrovali rybáři, bylo to taky dost divoké. Navíc přede dveře vysypali desítky kilogramů ryb, takže se nedalo procházet a všechny ulice smrděly rybinou.

Až tedy budete příště mudrovat nad tím, jak ti byrokrati nic nedělají a mají se jak prasata v žitě, vemte  v potaz podmínky, v jakých pracují. Je to fakt na nervy.

---

---

---

Můžu si čuchnout?

Přišel ke mně v pondělí dopoledne do kanceláře kolega. „Ahoj Evo, můžu dál?“ Odpovím, že samozřejmě, a koukám, co se děje. Nějaký pondělní vtípek? Kolega se totiž zcela vážně rozhlíží po mé kanceláři, krčí nos a nasává vzduch. „Můžu ještě kousek dál? ..Něco ti tu smrdí!“ Vytřeštím oči. „Ale néé tolik jako u mě.“ Jen co to dořekne, začnu taky cítit něco podezřelého.  „A to si představ, minule to u mě smrdělo tak, že jsem normálně musel jít dřív domů.“

Za chvíli přijde do mé kanceláře naše sekretářka, nakrčený nos a ptá se: „Co myslíš, je to plyn nebo zdechlina?“ Po dalších pěti minutách se uprostřed mé místnosti radostně objeví jiný kolega „Ááááá, taky ti to tu smrdííí.“ Jako prozatimní řešení vymysleli moji spolupracovníci použití notné dávky parfému. Jak funguje kombinace smradu a voňavky je všeobecně známé z šaten po tělocviku, takže to tu nebudu radši dál rozebírat.

Puch nicméně sílí, a tak se jdu zeptat do sousední kanceláře, jestli už se přišlo na zdroj. Po položení otázky ke mně Joachim přijde blíž a důvěrně mi polohlasem řekne: „Víš, bylo to tady očuchat docela dost lidí. A pár se jich shodlo na tom, že ten zápach znají z domova (z domova? cože??). Jako když tam mají chcíplou myš, you know (dramatická pomlka). Je možné, že ta myš je v klimatizaci (další pomlka). Zavolal jsem techniky, ať to přijdou vyčistit….“

Píšu Kubovi smsku s vtipnou historkou. Během pár vteřin mi přijde odpověď: „Myš tolik nesmrdí, to bude kuna.“

Odpoledne (když už je po všem) jedu výtahem s chlápkama (no, s chlápkama – říkají si IT geeks, takže chápete) z jiného poschodí, kteří se pochechtávají: „Jsem slyšel, jak to dneska nahoře smrdělo. Snad prej plyn nebo co.“ „Ne, prej to bylo něco horšího, jako kanalizace, víš co (znechucený výraz).“ Vystoupím s nimi v jejich patře. „Ty vole, a tady to smrdí jak když natíraj podzemní garáže!!! A to ještě není léto!“

A tak mi vrtá hlavou – je něco, o čem bych měla vědět dopředu? Mám si od května začít nosit roušku nebo rovnou požádat o přeřazení do nějaké navoněnější budovy?

 

Takový bon week-end

Ok. Vypadalo to, že tentokrát se vám moje zápisky popisující sžívání se se zahraničím vyhnou. Z domu odcházím v osm, vracím se nejdřív po 12 hodinách a o víkendu si hraju na domácí hospodyňku (občas). Jenže přesto (nebo možná právě proto) mě neustále potkávají situace, které stojí za to sdílet s ostatními. Mně při nich sice občas do smíchu úplně není, ale čtenáře by pobavit mohly. Takže, připravit, pozor začínáme!

Abyste pochopili moji situaci plně, měli byste vědět, že jsem právě na stáži v jedné z evropských institucí, bydlím na cca 20 metrech čtverečních (kde umyvadlo rovná se dřez a naopak) se svým milým v jednom domě v Bruselu a francouzsky si umím tak maximálně objednat jídlo v restauraci a představit se. Optimální předpoklady pro horké chvilky.

Tak třeba minulý víkend. V sobotu jsme dopoledne věnovali domácím pracem. Možná si řeknete, že věnovat se domácím pracem v bytečku o rozměrech 5x3m byste taky chtěli, ale považte, že chcete-li vyprat, musíte vzít prádlo, prášek, sejít tři patra, kde je prádelna, tam zjistíte, že je pračka zabraná, tak vylezete tři patra nazpátek, za dvacet minut opět sejdete, kde pračka sice už nepere, ale cizí prádlo v ní ještě je, vyndáte cizí prádlo, dáte svoje prádlo, vylezete tři patra nahoru, za hodinu se vrátíte do prádelny, zjistíte, že je obsazená sušička, kam potřebujete dát svoje prádlo, za dvacet minut je sušička volná, dáte tam svoje prádlo, za hodinu se vrátíte, chcete vyndat prádlo, jenže ouha, sušička má ucpaný filtr, tak vůbec nesušila. Filtr vyčistíte, pustíte sušičku znovu. Za hodinu chcete prádlo vyndat, jenže ono je pořád mokré. Zjistíte, že je zanesená trubka, která má odvádět vlhkost. Trubku vyčistíte a za další hodinu si přinesete suché prádlo. Máte-li více jak jednu várku prádla, zabere vám praní několik hodin.

Vy jste ale chytrá hospodyňka, a tak si řeknete, že mezi tím praním uvaříte na té své jednoplotýnce. Když se voda na brambory už půl hodiny drží těsně pod bodem varu, začnete přemýšlet, kde je chyba. A zjistíte, že se vám rozbil termostat. Musíte jít opět do sklepa, vyhrabat jinou plotýnku, vyčistit ji a „už“ za dvě hodiny od začátku vaření jsou brambory hotové.

A pak jdete luxovat. Máte dvě možnosti. Vzít si lux, který nevysává, anebo lux, který má vyrvanou vysávací hadici. Zvolíte variantu číslo dvě, a i když při tom vysávání vypadáte jako kdybyste trpěli křivicí (jednou rukou držíte hadici přitisklou k otvoru stroje, druhou rukou rejdíte nástavcem po koberci – buďte pochváleny moje dlouhé končetiny), je patrný alespoň nějaký výsledek.

Celkem jste se tedy nadřeli, a tak se rozhodnete, že si zasloužíte nějaký ten dezert. Protože šetříte, neb vám ještě nepřišla výplata, pečete si vlastní dezerty. Koupíte listové těsto, tvaroh, vejce a můžete dělat trojhránky. Dětsky primitivní zákusek ke všem příležitostem. A pak vyndáte těsto, zjistíte, že není listové. A načnete tvaroh a zjistíte, že je to smetana. … Nejste ale srab a příští víkend to zkusíte znovu. Zase máte listové těsto a zase tvaroh. Tvaroh už je naštěstí opravdu tvaroh, jenže listové těsto je … filo listové těsto (najděte si jak to vypadá – filo pastry leaves). A ne, z toho trojhránky opravdu neuděláte, obzvlášť když nevíte, jak se s filo těstem zachází.

Dobře. Doma se mi nedařilo, ale doufala jsem, že večerní kino to spraví. Jenže v Bruselu je asi tak desetina kin co v Praze. Takže jít do kina v sobotu znamená stát frontu s 60 lidmi před vámi. A když jdete na čas, jako my, při pohledu na tuto frontu se obrátíte na podpatku a řeknete si, že to radši půjdete na kafe. A tak příjdete do kavárny, která se vám líbí, sednete si ke stolu, kde není cedulka reservé a čekáte na obsluhu. A pak přijde servírka a zeptá se Vás: „Vám někdo dovolil si sem sednout?!“ A tak jdete do jiného podniku. Sednete si ke stolu a čekáte na obsluhu. Která vás vydrží půl hodiny ignorovat (což ale zase nevydrží vaše nervy…).

Nakonec jsme večer strávili s vlastním kafem a u sledování První republiky.

O návštěvě arabských trhů, výletu do Dinantu, večeřích zdarma a možná i něco o mé stáži zase příště..