Jak si mě Brusel získal

Onehdá jsem byla naštvaná na celý svět. Na sebe, že jsem se pouštěla do studia druhého magistra a teď musím řešit spoustu věcí, které bych jinak řešit nemusela, na Jakuba, že musí po obědě spát, na naši domácí, že pořád něco slibuje, ale skutek utek, na pračku, že zase nepere a na internet, že zase nejde, na počasí, protože pořád prší, na nádobí, protože se musí mýt… a abych neexplodovala jako papiňák, rozhodla jsem se jít si provětrat hlavu ven.

Neměla jsem plán, kam půjdu, a tak jsem vždycky na rohu ulice zabočila zrovna tam, kam se mi chtělo. Šla jsem parkem Egmont, který je nenápadně skrytý mezi činžovními domy, a viděla jsem hrát si děti kolem sochy Petera Pana. Pokračovala jsem dál starobylou ulicí, až jsem se náhodou ocitla u justičního paláce a měla výhled na celý Brusel, který byl takhle navečer a po dešti v romantickém oparu a Atomium se na dálku lesklo tak nějak kamarádštěji, než obvykle. Sešla jsem dolů, do čtvrti Marolles a toulala se mezi designovými obchody a arabskými krámky. Náhodou jsem objevila budovu mateřské školky – první budovu architekta Victora Horty postavenou ve stylu art nouveau. Potkala jsem paní s tlustým psem a taky pejska koukajícího zpoza opony zavřeného baru.

Pak jsem zabočila doleva a ulicí plnou vetešnictví, antiků a nábytku, jsem kolem kostela Notre-Dame de la Chapelle pokračovala nahoru do kopce na Sablon. Tady právě zavíraly všechny ty úžasné kavárny a galerie, a tak jsem vyšlapovala úzkými a mnou až nyní objevenými uličkami, kde jsem si snad poprvé řekla: Brusel je krásný. Brusel umí být krásný.

U kostela svatého Jakuba jsem si pak ještě koupila teplou vafli a vracela se právě končícím irisfestivalem kolem královského paláce domů. Bylo půl sedmé večer a já jsem se rozhodla, že budu muset na tyhle nedělní toulky chodit častěji. Zjistila jsem totiž, že Brusel umí být i romantický, nostalgický, klidný, plný pohody… A pak… mám ráda ty jejich vafle.

P.S. Při těchto svých toulkách nefotím. Raději otáčím hlavu nahoru, abych viděla štíty domů, opírám se o zábradlí a zasněně obdivuji výhledy, nebo držím v obou rukou gaufre de Liege a na focení ani nevzdychnu. Fotky tedy zase příště.