Pobyt v Bruselu se mi nezadržitelně krátí. A jak jsem se ještě před čtnácti dny strašně těšila domů, tak ted na mě padá smutek a nostalgie. Najednou mám v práci fakt co na práci, kolegové mi přichystali moc hezké dárky na rozloučenou, má francouzština se dostala na úroven, že jsem schopná si o víkendu vyžebrat vstup do budovy Komise kvůli zapomenutým lodičkám (což je pro stážistu sakra složitá věc) a zvykla jsem si už i na to, že tu neustále prší.
Po čem belgickém se mi bude stýskat ale beze sporu nejvíc, to je jídlo. Předevčírem, vzhledem právě k tomu vytrvalému dešti, jsem dokonce při pečení brownies pro kolegy vymyslela teorii, že je to vlastně logické, že má Belgie tak dobré pivo, čokoládu, vafle, pralinky, guláš, mořské potvory, croissanty atd. Země, kde prší 183 dní v roce (tedy každý druhý den), je ideální místo pro kuchařské nadšence. Chce se vám postávat u plotny, když je venku krásně? Mně tedy ne. Ale když je červenec, venku 13 stupňů, déšť a vítr, je pečení a vaření ideální činnost. Protože pořádný guláš s pořádnými hranolkami, zapitý trapistickým pivem, nebo káva podávaná s teplou vaflí či v doprovodu pralinky, vám den projasní, i kdyby venku trakaře padaly. Lepší než vitamin D (který tu ve velkém pojídají přistěhovalci z jihu.)
Vzhledem k tomu, že deštivé počasí se nevyhýbá ani Česku, rozhodla jsem se obstarat si vaflovač (autentičtější vzpomínku na Brusel bych beztak nevymyslela, leda ještě friťák by mohl vaflovači konkurovat ) a naučit se ty úžasné gaufres připravovat svépomocí.
Do noty mi navíc kápnul i web http://www.kucharkaprodceru.cz/, kde momentálně probíhá soutěž o snídaňovou kuchařku a soutěžní recept je, jaká to náhoda, na bruselské vafle. Rozžhavila jsem tedy svůj nový vaflovač, jehož získání zas v předešlých dnech rozžhavilo mě (prostě s belgickým vaflovačem musí být belgické problémy, no way) a výsledek vidíte zde (jsou jen pocukrované, protože tak je Belgičani jedí nejčastěji, verze se šlehačkou, jahodami, čokoládou a bůhvíčím vším dalším je zasvěcenými přezdívána jako „silly tourist version“):
Až se mě tedy sychravá zima zeptá, co jsem dělala v létě, budu moci říct, zalezlá u kamen s teplým zákuskem: „Naučila se pravé bruselské vafle!“ A nejen to.
Kromě vaflí jsem se totiž naučila připravit i belgický guláš, jelito s jablečnou omáčkou, slávkovou polévku, krevety, teoreticky zvládám i přípravu jejich hranolek a čokoládové pěny (kterou budu muset také co nejdřív vyzkoušet). Takže ač se můj odjezd nezvratně blíží, nemusím truchlit, protože si budu moct Belgii „udělat“ i v Čechách!
A ano, tušíte správně. Každý můj zahraniční pobyt na mě zanechal nezvratné stopy. A tento bruselský mimo jiné v tom, že jsem se naučila vařit.
P.S. Ne že ke mně, až se vrátím, budete chodit na návštěvy jen kvůli vaflím! I když, jestli přijdete i kvůli popovídání si se mnou, ráda vám je udělám 🙂
P.P.S. Díky výše zmiňovanému webu jsem si taky konečně ujasnila rozdíl mezi lutyšskými a bruselskými vaflemi. Doteď jsem si myslela, že je to přesně obráceně. Bylo to pro mě stejně šokující, jako když jsem někdy v 7. třídě zjistila, že Vítkovice nejsou u Litvínova…
Byrokratické Bruslení 