Belgie pro pokročilé

Nedávno k nám přijeli na návštěvu naši liberečtí kamarádi, kteří ovšem nebyli v Bruselu poprvé – hostili jsme je tu totiž již loni, kdy jsem si krátila letní chvilky psaním bakalářky u Kuby v Belgii a návštěva pro mě znamenalo dobrý důvod k tomu, abych si od toho spisování dala chvíli pauzu.

Protože již tedy za sebou měli klasické kolečko Atomium, Bruggy, čurající chlapeček, rozhodli jsme se jim ukázat skrytá tajemství Belgie se všemi náležitostmi.

Nejprve jsme je poslali do továrny na čokoládu Neuhaus, kde se stejně jako všechny předešlé návštěvy přejedli a domů přišli s dvěma kilogrami pralinek (když ono je to tam tak výhodné) a nezapomenutelnými zážitky.

Druhý den jsme se rozhodli, že pojedem na cyklovýlet kolem Oostende. O absurditách, které předcházely rezervaci kol v půjčovně se rozepisovat nebudu, snad stačí, když napíšu, že mi to zabralo dva dny a stálo mě to pět telefonátů. Což je pořád ještě lepší než minule, kdy jsem telefonovala také dva dny, ale ovšem i s využitím holandštiny (prostě němčina s přichrochtnutím, ale co naplat, když na otázku „dujůspíkingliš, parlévů francé, šprechenzí dojtč“ byla vždy jasná odpověď: No!). A tak jsme vyrazili.

V Oostende jsme vyfasovali kola, ale ještě než jsme se stačili rozjet, zlákala skupinu nabídka mořských potvor v pouličním stánku. A tak jsme si každý koupil nějakou tu delikatesu, já smažené sepiové kroužky. Jako mělo nás varovat, že všichni ostatní lidé konzumovali svůj pokrm pěkně pod plachtou stánku. A pak taky to, že těch racků tam bylo fakt hodně. Nebo že Pavel říkal, že z těch racků má docela respekt. Jenže když já si myslela, že je to jen taková menší neškodná husa. Jo! Neškodná husa! Jen jsme vyšli z „prodejny“, slétly se na nás (zejména na mě) ty „neškodné husy“ ze všech stran, křičeli jak pominutí a než jsem se nadála, seděl mi pětikilový racek na hlavě a snažil se urvat si sépiový kroužek pro sebe. A myslíte, že mi přišel Kuba na pomoc? Kdepak, chránil si svoje krabí tyčinky!

 

Pak jsme na sedli na bicykly a jeli jsme nejdřív při moři, pak různými vesničkami a v jednom takovém přímořském městečku jsme si dali kávu a cecemel a seznámili se s belgickým číšníkem, který chodil pařit do pražské Radosti.

Po vrácení kol do půjčovny jsme se rozhodli, že se nevrátíme do Bruselu rovnou, ale stavíme se ještě v Ghentu na večeři. Z první hospody nás vyhodili. A mě už ani nepřekvapilo, když spustili to svoje oblíbené „Kdo vám dovolil si sem sednout???“ Z druhé hospody nás sice nevyhodili, ale nejprve nám oznámili, že nemají to, co jsme si objednali a pak nám místo dvou kafí přinesli tři. S takovým tím pohledem „No já si tři kafe nevymyslel, ale hádat se mi s nima zrovna nechce“. A zaplatili jsme a mohli jsme jít na tramvaj, která nás měla dovézt na nádraží. Nejdřív mi automat na lístky sežral Euro, protože zrovna nevracel. Pak jedna tramvaj nejela a druhou zrušili. V čehož důsledku jsme šli pěšky, lístky nevyužili a vlak nám ujel. A tak jsme čekali na poslední noční vlak do Bruselu. Když v tom začalo naskakovat na tabuli 5 minut, 10 minut, 20 minut, 30 minut zpoždění. A pak tabule zčernala a přiběhla zřízenkyně, že se rozbila mašina. Pojedeme náhradním vlakem. Po další čtvrthodině přistavili náhradní vlak, my klesli vyčerpaní do sedaček a jen tiše doufali, že další zádrhel už nenastane. Nastal. Během pěti minut přiběhla průvodčí. „V kolik hodin jste vyjeli z Oostende? Jaktože jste v Ghentu přerušili jízdu? Zaplatíte doplatek nebo mám volat policii?“ What the hell? Mají víc jak hodinu zpoždění a chtějí po mně doplatek?? Že jsem přerušila jízdu v Ghentu? A nemusela bych ji tam kvůli rozbité mašině přerušit tak jako tak?

Ještě že nás pak cestou domů v nočním Bruselu nikdo nepřepadl, protože to už by byla úplná třešinka na dortu.

V neděli jsme se tedy pořádně vyspali a rozhodli jsme se, že půjdeme plavat. V Bruselu musíte mít ale do bazénu koupací čepici. Naštěstí mají u bazénu automat, kde se dají čepice koupit. Přišli jsme na plovárnu, koupili lístek a Janča s Pavlem si šli do automatu koupit koupací čepici. Pavel vhodil dvoueuro a nic se nedělo. Automat nefunguje. Jdeme za prodavačkou lístků,jestli by nám nemohla čepici prodat ona. Ne, nemohla, ale plavčíci vám půjčí. „Mohla bych Vás poprosit o dvě čepice?“ „Ne, došly“ „Takže…??!“ „Hmmm, ehmmm, hmmm, dneska to půjde výjimečně bez nich.“ Uff. Naše dvě čepice si nasadím já s Jančou, kluci budou tedy plavat bez nich. Vlezeme do bazénu, když v tom k nám připlave Belgičan ukazujíc si na hlavu: „Vy nemáte čepice!!! C’est impossible!!!“ Naprosto profesionálně mu francouzsky odvětím „Aujourdui c’est cava, il a dit“ a ukazuju na plavčíka. Belgičanovi má odpověď nestačí, doplave k plavčíkovi a hlásí mu, ukazujíc na nás: Oni nemají čepice!!! To není možné!!!“ A tak mu plavčík zopakuje: „C’est ca va aujurdhui“.

Po hodině v bazénu vylezeme a jdeme se osprchovat. Ženy mají sprchy na jedné straně bazénu, muži na druhé, zacloněné je to „mléčným“ sklem a při sprchování vám čouhají nohy a hlava a koukáte při tom na sprchy opačného pohlaví. My s Jančou dostaneme od jedné paní vynadáno, že nám to sprchování moc trvá. Jenže aby nám to netrvalo, když se už asi pět minut snažím dělat na Jakuba posunky, ať si proboha ty plavky zase nandá, že to mléčné sklo, není vůbec tak mléčné, jak se zdá, přičemž on moje posunky vůbec nechápe a akorát mi zamává nazpátek. A když si konečně plavky nandá, a já přestanu trnout, že na něj ješto někdo vlítne, že tam ohrožuje mravnost mládeže, tak si je pro změnu sundá Pavel…

Den završíme obědem u Afričanů, kávou u Etiopanů a relaxem doma. Belgické dobrodružství pak pro naše kamarády končí zpoždněným letem do Prahy a mě začíná bolet zub… a tak mi začíná dobrodružství další, tentokráte na téma „zubní péče a rumunští zubaři v Bruselu“… A upřímně. Asi jsem docela ráda, že mi do zubu vrtá Rumun a nikoliv Belgičan…

Hezké prázdniny vám všem!

Smile, you are in Morocco!

Brusel má jednu skvělou výhodu. Vzhledem k tomu, že tu žijí statisíce cizinců, kteří chtějí čas od času létat domů, operuje tu spousta lowcostových aerolinek, které vás za pár Euro dopraví v podstatě kamkoliv po Evropě a některé i dál. A protože jsme měli od čtvrtka volno, rozhodli jsme se s Kubou, že se vypravíme na pět dní do Maroka. Do exotického arabského světa.

Půjčili jsme si knižního průvodce, zamluvili ubytování, koupili léky na střevní potíže a krémy na opalování s vysokým faktorem, nacpali všechno do baťůžků a mohli jsme vyrazit. Náš itinerář byl jasný: Rabat-Marrakéš-Casablanca-Fes-Rabat.

První kulturní šok nastal již v Rabatu, kdy jsme se šli po ubytování v riadu projít k nedaleké pevnosti. Za její bránou se na nás přilepil Marokánec, ať jdeme s ním, že nám ukáže cestu, kudy dojít k zahradám. Asi po padesáti metrech nám došlo, že se bude jednat o tzv. „samozvaného průvodce“, který se nejdřív tváří, že pomáhání turistům je jeho velká životní radost, ale ve chvíli, kdy se s ním budete chtít rozloučit, tak po vás bude chtít nemalou peněžní odměnu. Zbavit se ho nám dalo celkem práci, ale vlastně to pro nás bylo dobré cvičení do dalších (a v tomto ohledu horších) měst – Marrakéše a Fesu.

Druhý den jsme se vlakem přesunuli do Marrakéše. Cestování vlakem je v Maroku asi ten nejsnazší způsob, jak se přepravit mezi většími městy, a byť vlaky nejsou úplně nejnovější, jsou pohodlné a celkem rychlé (pokud tedy zrovna těsně před vaší cílovou stanicí nedojde proud, což je dost nepříjemné i proto, že zároveň s tím přestane fungovat klimatizace). Navíc i koukání z okénka je zážitek, obzvlášť čím více na jihu jste.

No a Marrakéš – tam už z kulturního šoku nevyjdete. Všude jsou mopedy a na nich aspoň tři pasažéři. V medině se ztratíte během prvních pěti minut. Co krok, to pět odchytávačů. Na trhu se snoubí smrad a vůně, bída a radost. Pořídit tam můžete cokoliv. Slepici vám ještě živou zváží, zakroutí jí krkem, hodí do odpéřovače a naporcují. Když nechcete slepici, můžete si pořídit králíka, koroptev, rybu nebo třeba želvu. Když popojdete dál, přijdete na hlavní náměstí, kde za dvanáct korun dostanete sklenici čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, můžete se projít s opicí na vodítku nebo pozorovat krotitele hadů. A pak se zase vnořit do uzounkých uliček mediny a odolávat nabídkám prodejců, abyste si koupili papuče, lampy, kabelky, vonné tyčinky, anebo neodolat a nechat se mámit jejich předváděním krémů a vůní a pak dlouze smlouvat o ceně. Marrakéš je jednoznačně město, které stojí za to vidět.

Trochu jiné dojmy jsme měli z Casablancy. V Marrakéši byla i přes zjevnou chudobu mnoha lidí patrná radost ze života. V Casablance jsme měli spíš depresivní dojem. Zašlá sláva francouzského kolonialismu, bída a špína na každém kroku, uprostřed města chudinské chatrče, čichači toluenu na ulicích. Hassanova mešita je krásná a pohled od ní na Atlantik je fascinující, ale ulevilo se nám, když jsme druhý den Casablancu opouštěli.

U Fesu jsme váhali, jestli do něj vůbec jet. Naštěstí jsme se rozhodli, že ano. A z mého pohledu to byl hřeb naší dovolené. Nové město je příjemné, vzdušné, zelené. No a medina, to je něco! Tam se ztratíte hned během prvních dvaceti metrů, takže jsme museli opět využít služeb „průvodce“. V riadu jsme pak ale dostali od domácího typ, že město poměrně nedávno označilo hlavní turistické trasy medinou, a když je budeme sledovat, neměli bychom se ztratit. A tak jsme chodili po šipečkách, nakukovali do jednotlivých dílen řemeslníků, uhýbali naloženým koním a oslům (ve Fesu mají i popelářské osly!), nechali se barvíři provést po jejich působišti (takové dávky čpavku jsem v životě necejtila – jeho původem jsou výtrusy holubů, které se při barvení používají), vylezli jsme na hradby nad město, odkud je krásný výhled, nechali se uhnat do pouliční restaurace, kde jsme si vychutnali tajine, jinde mezi místními popili mátový čaj a taky kafe a odpovídali na „Bon jour“ malým holčičkám, kterým jsem se evidentně líbila. Po setmění jsme se ale opět kousek od našeho riadu ztratili (kdo jste ve Fesu nebyl, tak si představte ohromný labyrint se spoustou slepých uliček a bez jediného záchytného bodu, kdo jste ve Fesu byl, tak víte, o čem mluvím) a museli se nechat místním (údajným) správcem čtvrti nasměrovat. Naštěstí to byl starší děda, a tak jsme mu mohli, po vřelém poděkování, svižným krokem zavčasu utéct.

A druhý den, po tradiční snídani palačinky, chleba, marmeláda, med, máslo, jogurt, pomerančový džus a kafe jsme se vydali zpět do bodu A, tedy do Rabatu, kde jsme navštívili nablýskané královské mauzoleum, nakoupili tajine hrnce, abychom si i po příjezdu do Bruselu mohli dopřávat marocké speciality, naposledy si dali výbornou pomerančovou šťávu a černé marocké třešně a pak hurá na letiště a do Belgie.

Během cesty domů jsem pak přemýšlela, jak bych Maroko charakterizovala. Byla jsem tam jen pár dní a možná se pletu, ale po celou dobu jsem měla dojem, že Maročani vyznávají heslo „Žij a nech žít.“ Že autobus zastaví uprostřed silnice a řidič vyběhne pokecat s kolegou? No a co, však se ostatní auta můžou vyhnout. Že některé ženy chodí zahalené od hlavy po paty a jiné mají piditílko? To je přece každého věc. Že v knihkupectví sedí u kasy potulná kočka, která si drbe blechy? A komu to vadí? Prostě, jak nám řekl jeden samozvaný průvodce, když jsme ho už celkem naštvaně odbyli: „Smile, you are in Morocco!“

P.S. A zjistila jsem, že moje francouzština už docela na základní domluvení se stačí. Bydlet v Maroku a nikoliv v Bruselu, byla bych za těch pět měsíců celkem fluent. Tím chci nazančit, abyste nepočítali s tím, že Maročani ovládají na nějaké vysoké úrovni angličtinu. Zato francouzština je jejich druhý mateřský jazyk.

P.P.S. A živočišné uhlí zůstalo pěkně nenačaté v baťohu. Uf. I přesto, že jsme ke konci už na spoustu preventivních opatření rezignovali.

P.P.P.S. Tajný tip pro všechny, kteří se do Maroka chystají – až budete potřebovat s něčím poradit, ptejte se arabských žen. I přes jistou distingovanost, která z nich díky jejich šátku a dlouhému oděvu vyzařuje, jsou velice milé, ochotné a za radu nic nechtějí!