Brusel má jednu skvělou výhodu. Vzhledem k tomu, že tu žijí statisíce cizinců, kteří chtějí čas od času létat domů, operuje tu spousta lowcostových aerolinek, které vás za pár Euro dopraví v podstatě kamkoliv po Evropě a některé i dál. A protože jsme měli od čtvrtka volno, rozhodli jsme se s Kubou, že se vypravíme na pět dní do Maroka. Do exotického arabského světa.
Půjčili jsme si knižního průvodce, zamluvili ubytování, koupili léky na střevní potíže a krémy na opalování s vysokým faktorem, nacpali všechno do baťůžků a mohli jsme vyrazit. Náš itinerář byl jasný: Rabat-Marrakéš-Casablanca-Fes-Rabat.
První kulturní šok nastal již v Rabatu, kdy jsme se šli po ubytování v riadu projít k nedaleké pevnosti. Za její bránou se na nás přilepil Marokánec, ať jdeme s ním, že nám ukáže cestu, kudy dojít k zahradám. Asi po padesáti metrech nám došlo, že se bude jednat o tzv. „samozvaného průvodce“, který se nejdřív tváří, že pomáhání turistům je jeho velká životní radost, ale ve chvíli, kdy se s ním budete chtít rozloučit, tak po vás bude chtít nemalou peněžní odměnu. Zbavit se ho nám dalo celkem práci, ale vlastně to pro nás bylo dobré cvičení do dalších (a v tomto ohledu horších) měst – Marrakéše a Fesu.
Druhý den jsme se vlakem přesunuli do Marrakéše. Cestování vlakem je v Maroku asi ten nejsnazší způsob, jak se přepravit mezi většími městy, a byť vlaky nejsou úplně nejnovější, jsou pohodlné a celkem rychlé (pokud tedy zrovna těsně před vaší cílovou stanicí nedojde proud, což je dost nepříjemné i proto, že zároveň s tím přestane fungovat klimatizace). Navíc i koukání z okénka je zážitek, obzvlášť čím více na jihu jste.
No a Marrakéš – tam už z kulturního šoku nevyjdete. Všude jsou mopedy a na nich aspoň tři pasažéři. V medině se ztratíte během prvních pěti minut. Co krok, to pět odchytávačů. Na trhu se snoubí smrad a vůně, bída a radost. Pořídit tam můžete cokoliv. Slepici vám ještě živou zváží, zakroutí jí krkem, hodí do odpéřovače a naporcují. Když nechcete slepici, můžete si pořídit králíka, koroptev, rybu nebo třeba želvu. Když popojdete dál, přijdete na hlavní náměstí, kde za dvanáct korun dostanete sklenici čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, můžete se projít s opicí na vodítku nebo pozorovat krotitele hadů. A pak se zase vnořit do uzounkých uliček mediny a odolávat nabídkám prodejců, abyste si koupili papuče, lampy, kabelky, vonné tyčinky, anebo neodolat a nechat se mámit jejich předváděním krémů a vůní a pak dlouze smlouvat o ceně. Marrakéš je jednoznačně město, které stojí za to vidět.
Trochu jiné dojmy jsme měli z Casablancy. V Marrakéši byla i přes zjevnou chudobu mnoha lidí patrná radost ze života. V Casablance jsme měli spíš depresivní dojem. Zašlá sláva francouzského kolonialismu, bída a špína na každém kroku, uprostřed města chudinské chatrče, čichači toluenu na ulicích. Hassanova mešita je krásná a pohled od ní na Atlantik je fascinující, ale ulevilo se nám, když jsme druhý den Casablancu opouštěli.
U Fesu jsme váhali, jestli do něj vůbec jet. Naštěstí jsme se rozhodli, že ano. A z mého pohledu to byl hřeb naší dovolené. Nové město je příjemné, vzdušné, zelené. No a medina, to je něco! Tam se ztratíte hned během prvních dvaceti metrů, takže jsme museli opět využít služeb „průvodce“. V riadu jsme pak ale dostali od domácího typ, že město poměrně nedávno označilo hlavní turistické trasy medinou, a když je budeme sledovat, neměli bychom se ztratit. A tak jsme chodili po šipečkách, nakukovali do jednotlivých dílen řemeslníků, uhýbali naloženým koním a oslům (ve Fesu mají i popelářské osly!), nechali se barvíři provést po jejich působišti (takové dávky čpavku jsem v životě necejtila – jeho původem jsou výtrusy holubů, které se při barvení používají), vylezli jsme na hradby nad město, odkud je krásný výhled, nechali se uhnat do pouliční restaurace, kde jsme si vychutnali tajine, jinde mezi místními popili mátový čaj a taky kafe a odpovídali na „Bon jour“ malým holčičkám, kterým jsem se evidentně líbila. Po setmění jsme se ale opět kousek od našeho riadu ztratili (kdo jste ve Fesu nebyl, tak si představte ohromný labyrint se spoustou slepých uliček a bez jediného záchytného bodu, kdo jste ve Fesu byl, tak víte, o čem mluvím) a museli se nechat místním (údajným) správcem čtvrti nasměrovat. Naštěstí to byl starší děda, a tak jsme mu mohli, po vřelém poděkování, svižným krokem zavčasu utéct.
A druhý den, po tradiční snídani palačinky, chleba, marmeláda, med, máslo, jogurt, pomerančový džus a kafe jsme se vydali zpět do bodu A, tedy do Rabatu, kde jsme navštívili nablýskané královské mauzoleum, nakoupili tajine hrnce, abychom si i po příjezdu do Bruselu mohli dopřávat marocké speciality, naposledy si dali výbornou pomerančovou šťávu a černé marocké třešně a pak hurá na letiště a do Belgie.
Během cesty domů jsem pak přemýšlela, jak bych Maroko charakterizovala. Byla jsem tam jen pár dní a možná se pletu, ale po celou dobu jsem měla dojem, že Maročani vyznávají heslo „Žij a nech žít.“ Že autobus zastaví uprostřed silnice a řidič vyběhne pokecat s kolegou? No a co, však se ostatní auta můžou vyhnout. Že některé ženy chodí zahalené od hlavy po paty a jiné mají piditílko? To je přece každého věc. Že v knihkupectví sedí u kasy potulná kočka, která si drbe blechy? A komu to vadí? Prostě, jak nám řekl jeden samozvaný průvodce, když jsme ho už celkem naštvaně odbyli: „Smile, you are in Morocco!“
P.S. A zjistila jsem, že moje francouzština už docela na základní domluvení se stačí. Bydlet v Maroku a nikoliv v Bruselu, byla bych za těch pět měsíců celkem fluent. Tím chci nazančit, abyste nepočítali s tím, že Maročani ovládají na nějaké vysoké úrovni angličtinu. Zato francouzština je jejich druhý mateřský jazyk.
P.P.S. A živočišné uhlí zůstalo pěkně nenačaté v baťohu. Uf. I přesto, že jsme ke konci už na spoustu preventivních opatření rezignovali.
P.P.P.S. Tajný tip pro všechny, kteří se do Maroka chystají – až budete potřebovat s něčím poradit, ptejte se arabských žen. I přes jistou distingovanost, která z nich díky jejich šátku a dlouhému oděvu vyzařuje, jsou velice milé, ochotné a za radu nic nechtějí!
Byrokratické Bruslení 