Asi jste si všimli, že jsem teď měla delší dobu odmlku. Ale nebojte, nebylo to tím, že bych měla málo zážitků. Jen jsem pořád nevěděla, jak je uchopit.
Napsat o mém „českém šoku“, když jsem o Velikonocích viděla všechny ty české ženy v typickém stejnokroji softshellka-džíny-kecky-lesklá kabelka? To se mi vlastně ani nechce. Nebo o zážitcích spojených s návštěvou mých rodičů v Bruselu? Vracečka v pět hodin ráno ze Spořilova zpět do Kolína kvůli zapomenutým dokladům slibovala šťavnatý týden, ale nakonec jsme zjistili, že i byt o výměře 20 metrů čtverečních může skýtat při dobré logistice a dostatku tolerance docela snadno útočistě i pro dvě generace.
Nejoblíbenější rejdiště mých rodičů – blešák!
Takže jsem se nakonec rozhodla Belgii ve svém blogu protentokrát opustit a povyprávět vám o svém třídenním výletu do Nizozemí.
Spousta tulipánových polí už odkvetla, ale pár jsme jich ještě stihli
Původní plán byl strávit dva dny v Amsterdamu a jeden den v Keukenhofu, největší tulipánové zahradě světa. Jenže. Cenově dostupné ubytování bylo v Amsterdamu beznadějně obsazené, a tak jsme se rozhodli přespat první den v Rotterdamu. Což zpětně hodnotím jako šťastné řešení, protože Rotterdam za návštěvu rozhodně stojí, i když to není úplně typické holandské město.
Druhý zádrhel přišel tě
sně před naším odjezdem, a sice na bruselském hlavním nádraží. Prvního května,devět hodin, začátek prodlouženého víkendu a co myslíte? Fungují dvě přepážky, u každé fronta o dvaceti lidech (nepřeháním), přičemž na internetu lístek do ciziny koupit nešel a v automatu taky ne… no, stihli jsme to, i když vlak přijel právě ve chvíli, kdy jsme doběhli k nástupišti.
A pak, když jsme přejeli hranice, jsem se musela začít ptát PROČ? Proč musí evropské instituce sídlit v Bruselu (a já s nimi) a nikoliv někde v Rotterdamu nebo Amsterdamu?
První, co vás po příjezdu do NL praští do očí, je svěžest. Všude vodní kanály, pastviny, pole, větrné mlýny, lodě… Druhá věc, na kterou jen užasle koukáte, je vstřícnost lidí. Fešní řidiči autobusu klidně a s úsměvem odpovídají na nekonečné nejapné otázky japonského turisty a jeho desetičlenné skupinky. Omluví se vám, když jim strkáte papírovou bankovu, že nemají na rozměnění (ze své mnohaleté zkušenosti dojíždějící na lince Velim-Kolín vím, že tohle vážně není samozřejmost). Na nádraží na vás charismatičtí padesátníci na informacích spiklenecky mrknout a vůbec se netváří, že jste otravný hmyz (tak jako v Belgii…a tak jako v Čechách).
Je mi jasné, že kdybych tam žila déle, nějaké ty chyby na nich taky najdu (jako např. to, že v Rotterdamu zavírají obchody v šest a ani v jedné obuvi-a že jich tam je!- jsem nenašla mé vysněné sandály, stejně tak ty sexuální pracovnice v Amsterdamu, které se od mé poslední návštěvy v NL snad ještě nějak rozšířily, mi pak ke konci dne už solidně lezly na nervy). Ale faktem je, že i všichni moji kolegové, kterým jsem řekla, že jedu na pár dní do Holandska, mi odpověděli: „Do Holandska? Tam to mám strašně rád/a. Ty lidi jsou tak jiní než tady…“
Navíc jsem tam objevila dvě výborné pochutiny (a ne, space cookies teď nemám na mysli, o těch později). Tou první je sleď v housce. Prostě jako si u nás na Václaváku dáte párek v rohlíku, tak stejně tak si asi za tři Eura můžete na každém rohu v Amsterdamu koupit rybu v housce. Je čerstvá, je výborná a jsou na ni fronty. Druhou delikatesou jsou poffertjes. Takové minilívanečky, podávané s máslem a práškovým cukrem…hmmm…mňam!
Poffertjes
No a space cookies, alias koláčky s marihuanou… Kdo mě znáte, tak víte, jaký mám k těmhle věcem postoj. Radši s tím moc nekoketovat, neboť nevíte, co to s vámi udělá. Takže, nekoketujte s tím ani v Amsterdamu. A nekoketujte ani s těmi zelenými lízátky za Euro. Může to začít účinkovat klidně až po třech hodinách a místo halucinace létajících fialových draků taky můžete skončit tak, že budete fialoví leda tak vy a lítat budete akorát tak celou noc na záchod.
(Poznámka pro maminku: já to nejedla…)
Byrokratické Bruslení 