Přišel ke mně v pondělí dopoledne do kanceláře kolega. „Ahoj Evo, můžu dál?“ Odpovím, že samozřejmě, a koukám, co se děje. Nějaký pondělní vtípek? Kolega se totiž zcela vážně rozhlíží po mé kanceláři, krčí nos a nasává vzduch. „Můžu ještě kousek dál? ..Něco ti tu smrdí!“ Vytřeštím oči. „Ale néé tolik jako u mě.“ Jen co to dořekne, začnu taky cítit něco podezřelého. „A to si představ, minule to u mě smrdělo tak, že jsem normálně musel jít dřív domů.“
Za chvíli přijde do mé kanceláře naše sekretářka, nakrčený nos a ptá se: „Co myslíš, je to plyn nebo zdechlina?“ Po dalších pěti minutách se uprostřed mé místnosti radostně objeví jiný kolega „Ááááá, taky ti to tu smrdííí.“ Jako prozatimní řešení vymysleli moji spolupracovníci použití notné dávky parfému. Jak funguje kombinace smradu a voňavky je všeobecně známé z šaten po tělocviku, takže to tu nebudu radši dál rozebírat.
Puch nicméně sílí, a tak se jdu zeptat do sousední kanceláře, jestli už se přišlo na zdroj. Po položení otázky ke mně Joachim přijde blíž a důvěrně mi polohlasem řekne: „Víš, bylo to tady očuchat docela dost lidí. A pár se jich shodlo na tom, že ten zápach znají z domova (z domova? cože??). Jako když tam mají chcíplou myš, you know (dramatická pomlka). Je možné, že ta myš je v klimatizaci (další pomlka). Zavolal jsem techniky, ať to přijdou vyčistit….“
Píšu Kubovi smsku s vtipnou historkou. Během pár vteřin mi přijde odpověď: „Myš tolik nesmrdí, to bude kuna.“
Odpoledne (když už je po všem) jedu výtahem s chlápkama (no, s chlápkama – říkají si IT geeks, takže chápete) z jiného poschodí, kteří se pochechtávají: „Jsem slyšel, jak to dneska nahoře smrdělo. Snad prej plyn nebo co.“ „Ne, prej to bylo něco horšího, jako kanalizace, víš co (znechucený výraz).“ Vystoupím s nimi v jejich patře. „Ty vole, a tady to smrdí jak když natíraj podzemní garáže!!! A to ještě není léto!“
A tak mi vrtá hlavou – je něco, o čem bych měla vědět dopředu? Mám si od května začít nosit roušku nebo rovnou požádat o přeřazení do nějaké navoněnější budovy?
Byrokratické Bruslení 